Můj příběh vol.2

   Jmenuji se Anna Crhová, jsem fyzioterapeutka s 15-ti letou praxí a lektorka jógy. Ve svém těle se nyní cítím velmi dobře - stalo se mým domovem, moudrým rádcem a přítelem. Když mě potká bolest, umím si s ní snadno poradit. Vždy tomu ale tak rozhodně nebylo...

   Svůj životní příběh jsem stručně sepsala zde. Pokud jste ještě nečetli, tím byste měli začít! Tento článek je pouhým jeho rozšířením a další zásadní momenty - pro ty z Vás, kteří máte rádi zvraty a napínavý děj :-) 

   Psal se leden roku 2009, když jsem se rozhodla skončit studium na lékařské fakultě. Přijímací zkoušky na jinou vysokou školu bylo možné realizovat až v červnu, takže jsem měla před sebou pár měsíců bez jakéhokoliv plánu. Poprvé v mém životě nastalo období, kdy mě okolnosti, škola nebo povinnosti netlačily "kamsi". A tak jsem si sama sobě položila otázku: " Co vlastně chci opravdu dělat?"

Pamatuji si přesně to lednové ráno, kdy jsem v televizi sledovala pořad Panorama. Viděla tam ty zasněžené hory a říkala si: "Jéé, tak to by bylo báječné, moct tak odjet někam ven z města a být celou zimu v té nádherné přírodě... no jo, ale to nejde, na to nemám peníze... jedině, že bych tam sehnala nějakou práci... no jo, ale jakou, chci, aby mě to bavilo..." . A v tom to přišlo....

Kdysi jsem pomáhala na lyžařském výcviku jako dozor u začátečníků. S dětmi jsme to uměla. Napsala jsem do lyžařského střediska na Šumavě, kterou miluju, zda-li by chtěli výpomoc. Že nemám licenci, ale pokud bych se jim hodila jako výpomoc na hlídání dětí, ať mě kontaktují. A druhý den ráno přišla odpověď: "Dobrý den, nutně někoho sháníme. Ideálně kdybyste mohla přijet hned teď a zůstat až do konce března."

A bylo vymalováno!

Díky tomu jsem se dostala do společnosti instruktorů a sportovně založených lidí. Začala jsem postupně zlepšovat své pohybové dovednosti, a každý den pilně trénovala na svahu. Nenechte se mýlit, lyžování mi šlo stejně dobře jako přeskok přes kozu :-) Ale hory jsem měla vždy ráda a tohle ideální spojení pro mě bylo hnacím motorem. A lidé kolem pro mě byli obrovskou inspirací. S jakou lehkostí jim to šlo, jak kromě lyžování zvládali na škole gymnastiku, týmové sporty... O rok později jsem si udělala licenci (to je na jiný vtipný příběh - ale když se chce všechno jde :-), a mohla jsem i já začít učit lyžaře-začátečníky.

A ti začátečníci mě milovali. Dokázala jsem je totiž pochopit v jejich nemotornosti a neúspěšných pokusech o pohyb

Ono totiž - 95% lyžařských instruktorů jsou studenti sportovních škol. Pohyb a sport je pro ně naprostou samozřejmostí, rychle se učí a dokáží podávat i skvělé výkony. Jenže ne každý z nich se dokáže vcítit do role začátečníka a nedej bože méně pohybově nadaného človíčka, který se - světe div se - také chce naučit sjíždět svah pokrytý sněhem! Já zase, od narození dítě sportem netknuté - bez většího talentu, jsem pro ně byla výhrou. Věděla jsem přesně, co prožívají. Věděla jsem, že není tak snadné se na určitý pohyb jednou podívat a hned ho přesně napodobit, natož dát "špičky k sobě a paty od sebe" a ještě to udržet i při jízdě z kopce dolů...

Abych to zkrátila - zůstala jsem zde učit celou zimu a každou další ještě dalších 5 let. Strávila jsem zde jedny z nejkrásnějších chvil svého života. Příroda mi dopřávala regeneraci, odstup od života, který se celých mých 18 let ubíral zajetými kolejemi a já konečně mohla dýchat a objevovat samu sebe...