Přítomný okamžik
Ponoření se do přítomného okamžiku - jen pro odvážné!
Stejně jako věříme tomu, že po noci přijde ráno...
Kdy se to stalo?
Že jsme přestali důvěřovat svému vlastnímu tělu.
Proč ho bereme jako samozřejmost ?
Kdy jsme s ním ztratili kontakt a přestali ho vnímat - poslouchat?
Je náš nepřítel? Otravuje nás? Je nám na obtíž? Je nám JEDNO?
Co "to" je, co nám zamezilo otevřený přístup a komunikaci s naším tělem? Co narušilo to křehké pouto vzájemné důvěry a porozumění?
Chybí nám vůbec - kontakt s naším tělem?
Potřebujeme mu naslouchat, abychom mohli dobře a kvalitně žít?
Na tyhle otázky si odpovíme každý nejlépe sám. Já jen vím, ze své praxe, že rovnováha mezi námi a naším tělem byla narušena. Všeobecně.
Vidím to u svých klientů - v různých situacích. V každém cviku opakuji, jděte do pocitu příjemného protažení - mnozí na mě koukají a nechápou, co po nich chci. Někteří odmítají pokračovat dál, aniž bych je zkorigovala a nastavila jejich tělo přesně tak, jak má být. Jejich kontakt s tělem úplně vymizel.
Ano, je mojí prací a posláním napomáhat k harmonii pohybového aparátu - ale nemohu ji vytvářet za někoho jiného. Mohu inspirovat, uvolnit cestu, nabídnout varianty a možnosti pomoci, některé i sama aplikovat. Ale nikdy to nebude fungovat tak jak má, když si nevezmeme do rukou otěže a nezačneme řídit své tělo sami. Já můžu sloužit jako navigace, kam zadáte, kam se chcete dostat - ale je stále jen a jen ve Vaší kompetenci, jestli mne uposlechnete nebo se vydáte jinou trasou.
Přestali jsme v tělo a jeho signály věřit.
Přestali jsme věřit jeho schopnosti a síle regenerace. Ono totiž, jak by ji mohlo prokázat, když mu ani nedáme šanci?
Jak říkám, je v pořádku si nechat pomoci, je v pořádku podpořit tělo bylinkama, lékama, tejpem, dlahou, masáží nebo operativním zákrokem. To všechno je možné a je to v pořádku. Ale proč na prvním místě upřednostňujeme pomoc zvenku, a absolutně ignorujeme naše vlastní vnitřní síly? Fyzické, psychické, emocionální. A teprve až poté co selžou, nebo jsou nedostačující nepřidáme podporu a pomoc zvenčí?
Proč si myslíme, že někdo jiný ví lépe než my, co naše tělo potřebuje?
Kam se vytratila naše zodpovědnost? Za naše tělo, skutky a za náš život?
Chceme posílit svůj střed? Tak k němu zkoušejme alespoň najít cestu. Zkusme ho vnímat. A posléze i mu důvěřovat.
Důvěřovat tomu, že tělo "ví". Ví, jak si pomoci. Asi si samo nespraví zlomenou nohu - díky bohu za lékaře a jejich péči a vzdělání! Ale např. potlačovat zvýšenou teplotu léky, jen aby už rychle byla pryč - ačkoliv je to primární obranná reakce těla a imunitního systému, sloužící k eliminaci a zneškodnění začínajícího problému v našem těle? Ačkoliv je to jeho snaha vrátit zpátky rovnováhu?
Zlobit se, že jsme nachlazení nebo máme virózu, když je to signál těla zpomalit, vypnout a dopřát tělu i sobě regeneraci? Kdyby se z motoru Vašeho auta valil dým, taky nezastavíte? Pojedete dál hlava nehlava?
Hledáme cesty, léky, doktory, léčitele, kteří by nám pomohli a vyléčili naše tělo, potažmo i duši. A to je v pořádku, je super, mít na koho se obrátit, když naše vlastní síly a mechanismy nestačí. Když potřebujeme pomoci - pomoci se uzdravit, cítit se lépe, vyřešit situaci, přestěhovat se a cokoliv Vás napadne.
Otázkou zůstává, proč na prvním místě svěřujeme svůj osud a sílu do ruky něčeho nebo někoho jiného, aniž bychom zkusili najít své vlastní zdroje - to, co máme na dosah ruky.
Je to těžké, když vlastním silám nevěříme, když nevěříme a neznáme své vlastní tělo.
A právě proto, vnímám jako zásadní naučit se vnímat své tělo. Znovu ho začít poslouchat a navazovat s ním kontakt. Skamarádit se s ním. Začít budovat vztah. Jakýmkoliv způsobem.
Moc bych nám to všem přála, abychom to uměli. A hlavně chtěli. A aby ten důvod, proč to udělat a touhle cestou směřovat byl nad slunce jasný.
Ponoření se do přítomného okamžiku - jen pro odvážné!
Upřímnost. Má nová láska. Neokoukaná a nevšední, obzvláště v dnešní době.
Zde můžete upravit své preference ohledně cookies. Následující kategorie můžete povolit či zakázat a svůj výběr uložit.