Jsem toho plná. Všeho, co se tlačilo a těsnalo někde uvnitř, v hlubinách duše, ale i těla. Vychází to na povrch, rodí se mé pravé já. A jako správný porod je to neméně bolestivé... Bolest fyzická mi jde zpracovávat hůře než ta bolest na duši, ačkoliv jsou to vlastně synonyma. 

Jedno bez druhého neexistuje. 

Takže se mi vlastně bolest zpracovává VŠEOBECNĚ špatně :-)

Občas si připadám jak Melman. Ta žirafa, z Madagaskaru. Pamatujete na Melmana?

Neustále jen obcházel doktory a vyšetření, aby všude zjistili, že je vlastně zdravý a nic mu není. ON se ale přesto necítil dobře, vnímal různé bolesti a signály, které se v západním světe kryjí se symptomy nemocí. Dokonce v jednom z dílů vlezl do umírací jámy, smířen se svou smrtí, jen proto že blbou dedukcí usoudil, že je na umření.

Tak to jsem celá já. Teda byla jsem... Než jsem objevila moc a sílu přítomného okamžiku. 

Nebát se toho, co bude. Nežít z toho, co bylo. 

Žít TEĎ A TADY. Tím mě přítomný okamžik docela zachránil. Vnímat jen svůj dech a skrze něj to, co je opravdu. Opravdové. Vyloučí se tím strach, úzkosti, očekávání. Zůstane jen to, co skutečně je. 

Bez obalu, opravdové a upřímné. O to víc je pak patrné, že vše ostatní není Vaše. Je to naučené, odkoukané, logicky vymyšlené...

"Správně vidíme jen svým srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."

Antoine de Saint-Exupéry / Malý princ

A já jen dodám, že nejen očím. Ale i logickému myšlení. 

Svět i výchova nás dohnaly k tomu, používat pro život pouze logické myšlení, uvažování, nutí nás stále být v hlavě...

Naslouchat své srdce a své emoce se už moc nepěstuje, a přitom zde sídlí naše opravdové Já. 

To, kdo skutečně jsme. 

To, co skutečně chceme...