Nevědět nic o tomto malém stromku, řeklo by se, že roste úplně divně a na křivo... A přitom je to pro ni naprosto typické. Bez toho by nebyla bonsají, chybělo by jí kouzlo a nebylo by to "ono"...

   Občas si jako takhle bonsaj připadám. Až na to, že ačkoliv se moc dobře znám, a vím, že určité aspekty ke mě samotné a mému životu patří, připadám si někdy úplně na křivo... 

Stejně tak i moje myšlenky, které nechávám volně plynout, protože je odmítám držet ve vězení a upírat jim právo na život. To by mi už šlo...

   ...ale v čem značně pokulhávám, je schopnost propustit a opustit zpětné analýzy mých činů a slov, a následné výčitky za to, co jsem udělala nebo řekla (ačkoliv v tu chvíli jsem to tak cítila a opravdu celým svým tělem i duší myslela). 

Zkrátka ustát důsledky mé upřímnosti a přímočarosti je pro mě stále jedna z nejtěžších věcí.  

Dnes a denně. Málo naplat, že výhrou by mohlo být už jenom to, že si jdu - čím dál tím více - svou vlastní cestou a nechávám sebe, své tělo a myšlenky žít. Teď ještě to doladit a osvobodit se i v té závěrečné fázi - přestat samu sebe následně vinit a vyčítat si, co všechno jsem udělala "špatně" a co jsem mohla udělat lépe. Protože:

A) Nic se tím nezmění. Ale opravdu nic. Co se stalo, nedá se odestát. Mělo se to stát, vše má svůj důvod - i ty méně pěkné věci - a chce to jen čas a trpělivost, než se ten pravý důvod odkryje a my pochopíme (budeme-li ho chtít poznat a vidět). 

B) To jediné co se tím změní, je moje nálada, která se dostane na bod mrazu a moje radost ze života, která se vytratí jak pára nad hrncem... A ještě ke všemu z toho nemůžu nikoho vinit, protože si za to můžu sama - to je už úplně na nic! :-)

Padne to na mě jako těžká deka, pod kterou se dá sotva dýchat, natož pohybovat, natož s lehkostí. To všechno umí výčitky a pocit viny...

C) Protože moc dobře vím a několikrát už jsem mohla zažít a prožít, že i když někdy věci vypadají, že jsou úplně špatně, nejedou podle plánu a vypadá to, že se vše hroutí jako domeček z karet... že i přesto je všechno tak, jak má být. Pokud se nad tím člověk přestane vztekat a pozastavovat - je to ta nejlepší věc, co se nám mohla stát. Akorát to zjistíme až později v rámci širších souvislostí (budeme-li to chtít vidět).

"Jsme zodpovědní jen za to, co říkáme. Nikoliv za to, jak to bylo pochopeno."  
Carl Gustav Jung 

A já Ti, Karle, děkuju! Za tuhle tvoji krásnou blahodárnou myšlenku...

Ale i když tohle všechno vím, je to pro mě fakt těžký. Možná v tom hraje roli i fakt, že je už opravdu na čase tohle všechno propustit, už není prostor na to, se tím nechat tížit dál. Moderní astrologie v tom má jasno, odborníci se shodují na tom, že právě procházíme jako lidstvo obdobím dokončujících se změn a proměn. Cituji jednoho z nich:

"Je nutné zbavit se vnitřních strachů a traumat, která v sobě neseme někdy až příliš dlouho. Cesta, kterou nyní lidstvo kráčí je plná změn a zvratů a jen těžko se v nich dokážeme orientovat. Proto je nutné zbavit se růžových brýlí a podívat se realitě do očí. Pokud srovnáme chaos ve svém nitru, pak ho lépe srovnáme i v reálném životě. Nastal čas rušení vzorců a zbavování se všeho, co nás tíží. Je třeba nechat to umřít, aby se mohlo zrodit nové, lepší vědomí."

Yveta Knoblochvá

Výčitky vs. důvěra v přirozený vývoj 

Jaké je Vaše skóre?

Já těsně prohrávám 2:1 - důvěra v přirozený vývoj zatím šlape výčitkám na paty, ale... ještě není dohráno - rozhodla jsem se totiž, že to dám! A já když se pro něco rozhodnu... :)

A pokud třeba hrajete podobný zápas, držím Vám (nám) palce!